Procházka s knihovnicí na čerstvém vzduchu – hrdelní právo, popraviště, mrchoviště a jatka

Dnešní procházka bude úplně jiná. Při ukládání fotografií do Memorie a dopisování doprovodných textů, jsme narazily na dávno zapomenutá místa, která dnes připomínají jen názvy, vzpomínky, zápisky a domněnky.

Projdeme se nejen kolem pranýře, ke kterému se vztahuje hrdelní právo, které k Rosicím v historii patřilo, prozradíme vám, kde byla šibenice. Také to, že každé městečko i obec musela mít zřízené mrchoviště. A samozřejmě jatka.

Projdeme tedy Rosice postupně.

Na Moravě bývalo až 400 šibenic. I Rosice, v době, kdy jim náleželo hrdelní právo, měly také šibenici. Ještě v roce 1755 bylo znát, kde šibenice stávala. Dnes je na tomto místě vodojem, je na nejvyšším místě a pole se nazývalo „Šibenice“ či „pod šibenicí“ či na „rosické spravedlnosti“. Hrdelní právo měly Rosice do r. 1752. Ve Vlastivědě moravské se píše, že v roce 1680 žádaly Rosice o zapůjčení palečnic a posla právního, poněvadž pro velikou chudobu těch věcí nemají. O radu tázavali se do Brna, v těžších případech byli povinni se obrátiti na královskou apelaci v Praze, jak tak učinili v roce 1746. Poprava se dála v polní trati zvané „pod šibenicí“. Více toho není možné zjistit, protože staré listiny jsou ztraceny. Ve Smolné knize bítešské je zapsáno jméno zločince Jana Rychtaříčka z Rosic. Ten s bandou propuštěných vojáků pod vedením Martina Roháče páchali krutosti. Rychtaříček byl pod hrozbou zabitím donucen podílet se na vloupání a na krádeži dvou čtvrtin hovězího masa. Zdali si na lup svítili zlodějskými světýlky, už se nedozvíme. Byla tehdy pověra zločinců celé střední Evropy, že pro větší smělost, vyřezávali z mrtvých těhotných žen plody a nenarozeným dětem vyňali srdce, plíce a játra, která uvařili a snědli. Uřezané prstíky obalovali voskem a sloužily jako svíčky a podle pověry jejich záře prohlubovala okradeným spánek.

Na tomto poli stojí i černá Boží muka. Jsou z roku 1749. Je postaven nákladem Josefa Kuby a jeho manželky z Tetčic a na soklu jsou vytesána slova „Poručil Jan Wrana“. Je možné, že tato kamenná Boží muka stojí na místě, kde se před popravami modlili odsouzení. Více je však pravděpodobné, že Jan Wrana koupil pole s několika borovicemi a pod jednou z nich našel poklad. Ale kdoví…

Pravdou je, že zločince připravoval k trestu smrti kněz a doprovázel je až na místo popravy, kde setrval až do jejich skonu. V knize Paměti panství Veverského se píše, že Rosice měly hrdelní právo zvané „Jus Glavy“. Správně je to Ius Gladii. Tedy právo meče, to je právo ukládat trest smrti, právo nad životem a smrtí. Pod Rosice patřilo 48 obcí. Představte si, že i v Ivančicích, i v Tišnově se našly na popravištích kosti, ale u nás ne. Hledači historie a kovů by mohli zapátrat na dalším místě, a tím je mrchoviště. Od křižovatky silnic Brněnka a od Tetčic vede polní cesta k omickému lesu. Jižně od této cesty stávala kafilerní stanice. Mnozí z vás jistě pamatují velké smetiště, které vzalo za své s ukládáním plynovodu. V Ottově slovníku se dočteme, že mrchoviště zřízeny jsou k tomu účelu, aby na nich neškodně odstraněna, po případě zakopána byla veškerá zvířata zdechlá nebo nakažlivou nemocí stižená a zabitá, jakož i maso a vnitřnosti uznané za nezpůsobilé k požívání lidskému.

Přejdeme z jednoho konce Rosic do středu města. Je problematické držet se časové osy a tak se musíme spokojit pouze s místy. Na náměstí stojí radnice a v ní bývala šatlava. Umístěna byla ve dvoře i s jednou světničkou pro právního posla. Takový zločinec byl zavřen do šatlavy a k přiznání byl donucován bitím a mučením. Rosice musily mít všechno příslušenství, nejen šatlavu s mučírnou, ale i pouta, klády, pranýř, šibenici, popravčího mistra (není doloženo), nebo alespoň popravčího posla. Z položek obecních účtů, které byly předloženy za dobu od 1. 11. 1793 až do konce října 1794 ovdovělé paní Marii Anně svobodné paní Hausperské z Fanalu, se dovídáme, že příspěvek na „kriminál“ činí 6 zl., soudní sluha 9 zl a 36 kr, a obdržel pár botů, jednu měřici žita, nějaký oves a 6 sáhů dřeva. V roce 1797 totéž a tyto položky jsou uvedeny ještě v roce 1801 a 1841.

Po roce 1848 skončilo poddanství a pranýř skončil na pranýři. Přes půldruhého století odpočíval zapomenut na dvoře radnice a jeho části na dalších místech.V roce 1959 byl opraven a znovu

postaven pod radnicí, kde dodnes připomíná kolemjdoucím právo hrdelní. Rosice měly i hrdelního písaře. Býval jím obyčejně školský rektor (Janele, Rosice během staletí). V roce 1746 zde učil Kašpar Reyndl, který byl současně soudním zapisovatelem hrdelního práva. Zde se píše, že čarodějník byl upálen na hranici. Při těžkých zločinech předcházelo štípání těla žhavými kleštěmi, sedřením pásu kůže, tělo vlečeno po zemi k popravišti, po smrti vpleteno do kola a hlava vztyčena na „špís“.

Na náměstí, v místech, kde dnes parkoviště (policie a platan) byla hospoda u Viceníků a k té také patřila porážka. Moje vzpomínka se váže k jednomu školnímu dni, kdy mi bylo snad sedm let a v ranních hodinách jel přes náměstí traktor s valníkem a na něm bučela zraněná kráva. Ale vrátíme se zpět do historie. Dne 29. listopadu 1897 bylo usneseno, že se v Rosicích obecní porážka zřídí a prvním zvěrolékařem byl ustanoven Karel Pitha z Velešína. Roku 1900 se započala stavět porážka a řezníkům byl zakázáno doma porážet. V roce 1922 byly jako podpora v nezaměstnanosti provedeny nouzové práce, a to 320 metrů od Dělnického domu (dnes Cristal) k jatkám dláždění.

Tato jatka se stala se stala důležitým objektem ve městě. Byla na místě, kde se nachází kovovýroba Marek. Práce na jatkách, prodej masa a výroba masných výrobků se řídily ustanovením cechu řezníků. Provoz jatek řídil jatecký. V 50. letech to byla paní Hemalová, vdova po řezníkovi. Zdravotní stav zvířat, prohlídku masa, hygienu a veterinární nařízení měl na starosti veterinář pan Rejtar. Jatka byla zrušena v roce 1953. (dle Rosy 7-8, 2013, Alois Marek)

Posledním místem, které stojí za zmínku, je místo, kde je nyní vodárna na ulici Litostrovské. Zde stávala neomítnutá budova koňských jatek. Byla postavena roku 1922 řezníkem Pelouškem. A že k Rosicím patří doby drsné i dsrnější dokazuje i vzpomínka na paní Pelouškovou, která před porážkou koně štvala až k Marientálu a po té, co měl vzpěněnou krev, pak byl teprvé poražen.

Jak to všechno spolu souvisí? Každé město (obec) měla zřízené mrchoviště. Tato bývala za městem. Stejně jako popraviště. Ostatky se „uklízely“ do země. A o tom je celá naše procházka.

Fotografie vztahující se k této procházce najdete v Memorii. Tu naleznete na webových stránkách knihovny, zde záložka Procházky, kde jsou texty a ve druhé záložce Archiv Memoria najdete album. Paní Peloušková byla krásná žena a dá se tušit, že se po takové jízdě nepěnila krev jen koním.